Když se mluví o bezpečnosti pacienta, představíme si obvykle dramatické selhání — záměnu pacienta na sále, chybnou dávku léku, operaci nesprávné končetiny. Dekubitus, tedy proleženina, do té galerie nezapadá; vzniká pomalu, tiše, tlakem vlastní váhy pacienta na podložku. A přitom je to jedna z nejběžnějších a nejlépe preventabilních nežádoucích událostí v lůžkové péči vůbec. Kolik dekubitů vznikne během hospitalizace, vypovídá velmi přímo o tom, jestli má oddělení dost sester, správné pomůcky a zaběhnutý postup polohování imobilních pacientů. Český problém přitom nezačíná u čísla samotného — začíná u toho, co to číslo vlastně říká. Povinné hlášení nežádoucích událostí eviduje dekubitus u 2,15 % hospitalizovaných, starší prevalenční šetření uváděla 2,8 až 5,1 %, a žádný z veřejných zdrojů neoddělí proleženiny vzniklé v nemocnici od těch, se kterými pacient přišel.

Dekubity u hospitalizovaných pacientů — čísla
2,15 % hospitalizovaných pacientů s hlášeným dekubitem, ČR 2025 ÚZIS, Systém hlášení nežádoucích událostí
11,9 % v nemocnicích následné péče a LDN, 2025 9 149 z 77 072 hospitalizovaných pacientů
5,5 % Německo — prevalence dekubitů kat. II–IV národní šetření Charité (kontext, ne přímé pořadí)
~65 000 nových dekubitů ročně v německých nemocnicích měřítko problému u souseda

Zdroj: ÚZIS, Systém hlášení nežádoucích událostí, otevřená data SSS-06-01 (NU Dekubitus, rok 2025: 55 101 pacientů s dekubitem z 2 561 535 hospitalizovaných ve všech kategoriích poskytovatelů lůžkové péče). Hlášení zahrnuje dekubity vzniklé v zařízení i přítomné už při přijetí. Německé srovnání: národní prevalenční šetření (Charité), jiná metodika. Signál neutral — bez srovnatelného benchmarku nelze hodnotu spolehlivě klasifikovat. Přepočteno 12. 11. 2026.

Stav v Česku: záleží, kdo a jak počítá

Dekubitus je lokální poškození kůže a podkoží nad kostním výběžkem — na kříži, patách, kyčlích — které vzniká dlouhodobým tlakem a střihem u pacienta, jenž se sám nepolohuje. Vzniká typicky u imobilních, geriatrických a těžce nemocných pacientů a dělí se do čtyř kategorií podle hloubky: od začervenání kůže (I) po odhalenou kost či sval (IV). To, jestli dekubitus vznikne během hospitalizace, je uznávaný ukazatel kvality ošetřovatelské péče — takzvaný nursing-sensitive indicator.

V Česku existují na výskyt dekubitů tři pohledy a každý dává jiné číslo. Systém hlášení nežádoucích událostí (SHNU), který vede ÚZIS, sbírá výkazy od poskytovatelů lůžkové péče a data zveřejňuje od roku 2018; počet pacientů s dekubitem je ve výkazu povinná položka. Za rok 2025 poskytovatelé vykázali 55 101 pacientů s dekubitem z 2 561 535 hospitalizovaných, tedy 2,15 %. Tuto hodnotu teď uvádí i dashboard. Prevalenční šetření, které vedla Česká asociace sester s někdejším Národním referenčním centrem (dnes pod Kanceláří zdravotního pojištění), je dobrovolné a měří jen v zapojených nemocnicích; tisková zpráva Ministerstva zdravotnictví z roku 2015 z něj uváděla 2,8 až 5,1 %. A rutinní vykazování diagnóz v Národním registru hospitalizovaných zachytí dekubitus jen asi u 1,2 % pacientů. Tady je zakopaný pes: žádné z těch čísel neříká, kolik proleženin vzniklo až na nemocničním lůžku. Hlášení do SHNU počítá dohromady dekubity vzniklé v zařízení i ty, se kterými pacient přišel z domova nebo z jiného zařízení. Místo vzniku ÚZIS sleduje, ale ukazuje ho jen v interaktivním přehledu na portálu NZIP, ne v otevřených datech.

Kde se dekubity hlásí — podíl hospitalizovaných pacientů s hlášeným dekubitem podle typu zařízení (2025)

Zdroj: ÚZIS, Systém hlášení nežádoucích událostí, otevřená data SSS-06-01, rok 2025. Podíl = pacienti s vykázaným dekubitem / hospitalizovaní pacienti v dané kategorii poskytovatelů. Rozdíly odrážejí hlavně skladbu pacientů (dlouhodobě ležící a imobilní pacienti v následné péči), samy o sobě neříkají nic o kvalitě péče.

Časovou řadu je proto nutné číst opatrně. Podíl hospitalizovaných s hlášeným dekubitem byl 1,80 % v roce 2018 a 1,71 % v roce 2019, v roce 2020 vystoupil na 2,06 % a od té doby se drží mezi 2,0 a 2,2 % (2024: 2,16 %, 2025: 2,15 %). Skok v roce 2020 přitom neznamená víc proleženin: pacientů s dekubitem bylo skoro stejně (48 779 v roce 2019, 47 755 v roce 2020), ale hospitalizovaných ubylo z 2,86 na 2,32 milionu. Ani pozdější mírný růst nejde jednoduše číst jako zhoršení péče; může za ním být důslednější hlášení i starší a hůře pohybliví pacienti. Poctivá věta zní: víme, u kolika pacientů nemocnice dekubitus nahlásí, ale nevíme přesně, kolik proleženin v nemocnicích vzniká, a právě to je diagnóza.

Mezinárodní srovnání: proč čísla nejde seřadit do žebříčku

Jak si Česko stojí proti zahraničí? Tady je opatrnost ještě větší než u kojení nebo nozokomiálních nákaz, protože prevalence dekubitů se v každé zemi měří trochu jinak. Liší se, jestli se počítá bodová prevalence (jeden den) nebo periodová, jestli se do čísla zahrnují i dekubity I. stupně (pouhé začervenání), nebo až od kategorie II, a jestli se rozlišuje dekubitus vzniklý v zařízení od toho, který si pacient přinesl už při přijetí. Publikovaná evropská prevalence se kvůli tomu pohybuje v extrémně širokém pásmu — od 8,8 % do 53,2 % podle metodiky. Takové rozpětí není měření, je to varování, že se srovnávají neporovnatelné věci.

Nejblíže srovnatelné je Německo, které má propracované národní prevalenční šetření (Charité). To udává nemocniční prevalenci dekubitů kategorie II–IV kolem 5,5 % a prevalenci dekubitů vzniklých až v zařízení (nozokomiálních) přes 3 %; odhadem tam ročně vznikne kolem 65 tisíc nových dekubitů. Rakousko se účastní mezinárodního měření LPZ (Maastricht) se standardizovanou metodikou, což je přesně ten typ jednotného sběru, který Česku chybí. Česká hodnota 2,15 % působí ve srovnání s německými 5,5 % příznivě — jenže to je léčka: německé číslo je bodová prevalence z cíleného šetření, zatímco české je podíl pacientů, u nichž poskytovatel za celý rok dekubitus vykázal, a závisí na tom, jak důsledně se hlásí. Bez shodné metodiky je jakékoli pořadí zemí zavádějící.

Prevalence dekubitů — a proč jsou čísla nesrovnatelná
Země / zdroj (co se měří) Hodnota Poznámka
ČR — hlášení SHNU (pacienti s dekubitem, celá lůžková péče) 2,15 % 2025, ÚZIS; včetně dekubitů přítomných při přijetí
ČR — starší prevalenční šetření 2,8–5,1 % tisková zpráva MZ 2015; dobrovolné, omezený počet nemocnic
Německo — prevalence kat. II–IV ~5,5 % národní šetření Charité; robustní metodika
Německo — nozokomiální (vzniklé v zařízení) >3 % jiný ukazatel než celková prevalence
Evropa — rozpětí dle metodiky 8,8–53,2 % ukazuje nesrovnatelnost, ne skutečný rozptyl péče

Zdroj: ÚZIS, Systém hlášení nežádoucích událostí, otevřená data SSS-06-01 (ČR 2025); tisková zpráva MZ ČR z roku 2015 (prevalenční šetření); národní prevalenční šetření Charité (Německo); přehledová literatura pro evropské rozpětí. Pozor: hodnoty měří různě definovaný jev — tabulka slouží ke kontextu, ne k pořadí zemí.

Strukturální analýza: rozhoduje čas sestry a jednotný postup

Proč dekubity vznikají — a proč je tak těžké je změřit? Odpověď má několik vrstev, které spolu souvisejí.

Za prvé ošetřovatelské kapacity. Prevence dekubitu je z velké části mechanická práce: pravidelně polohovat imobilního pacienta (klasicky po dvou hodinách), hodnotit riziko validovanou škálou (Nortonové, Braden), pečovat o kůži a mít po ruce antidekubitní matraci či polohovací pomůcku. Všechno to stojí čas sestry. Když roste počet ošetřovacích dní na jeden sesterský úvazek a personální rezerva se tenčí, prevence je první, co pod tlakem provozu odpadne. Dekubity jsou proto úzce svázané s zátěží ošetřovatelského personálu i s celkovým nedostatkem sester.

Za druhé skladba pacientů. Riziko dekubitu strmě roste s imobilitou, věkem, podvýživou a multimorbiditou. Stárnoucí populace a rostoucí podíl geriatrických pacientů na lůžkách znamenají, že rizikových pacientů přibývá — a interní a následná lůžka jsou pod tlakem právě tam, kde jsou pacienti nejzranitelnější. Za třetí chybějící standard. Výkaz do SHNU je sice jednotný a povinný, ale podle dostupných přehledů chybí závazný klinický doporučený postup prevence dekubitů a jednotná praxe, jak proleženiny na odděleních vyhledávat a zaznamenávat. Každé oddělení tak postupuje trochu jinak a výsledná data nejsou plně srovnatelná mezi poskytovateli. I proto se čísla z hlášení, z prevalenčního šetření a z registru hospitalizovaných rozcházejí a žádné z nich nejde brát jako přesný počet.

A za čtvrté motivace vykazovat. Dekubitus je nežádoucí událost, jejíž nahlášení může vypadat jako přiznání selhání. Bez kultury bezpečí, která hlášení chápe jako nástroj učení (a ne trestu), a bez propojení s úhradovými pobídkami zůstává vykazování, byť povinné, nekompletní. Výsledkem je paradox: čím lépe oddělení dekubity hledá a hlásí, tím hůř může vypadat ve statistice — což motivaci k transparentnosti dále podkopává.

Od rizika k dekubitu — kde se to láme a kde se dá zasáhnout
  1. Zhodnocení rizika

    Škála Nortonové/Braden u každého imobilního pacienta je první krok prevence — pokud se udělá.

    Standard
  2. Kde dekubitus vzniká

    Polohování po 2 hodinách, péče o kůži, antidekubitní matrace. Rozhoduje čas sestry, ne odhodlání pacienta.

    Teď
  3. 2,15 % hlášených

    Povinné hlášení říká, u kolika pacientů byl dekubitus vykázán. Neříká, kolik proleženin vzniklo až v nemocnici.

    Indikátor
  4. Měřit jednotně, snižovat

    Národní standard + zveřejňování po poskytovatelích + kapacity sester = méně dekubitů, která navíc uvidíme.

    Cíl

Zdroj: WHO — patient safety; Věstník MZ ČR k dekubitům; program „Pozor na červenou“; ÚZIS, Systém hlášení nežádoucích událostí (2025).

Příběh za daty

Fakultní nemocnice, interní oddělení, jedenáctý den hospitalizace. Paní Věra (81) leží po cévní mozkové příhodě, sama se nepolohuje a většinu dne tráví na zádech. Na kříži se jí udělal začervenalý plak, který ošetřovatelka v přeplněné noční směně stihla pořádně přehodnotit až s odstupem — a to už byla kůže porušená. Dekubitus druhého stupně. Není to nedbalost jednoho člověka; je to výsledek toho, že na oddělení chybí čas, jednotný standard polohování a někdy i dostupná antidekubitní matrace. A záleží i na tom, jestli oddělení tenhle dekubitus vůbec zaznamená do systému hlášení nežádoucích událostí — protože kdyby ho nezaznamenalo, do rutinní statistiky by se paní Věra vůbec nedostala.

Přesně tenhle případ má zachytit hlášení nežádoucích událostí, ve kterém poskytovatelé za rok 2025 vykázali dekubitus u 2,15 % hospitalizovaných pacientů. Jenže ve zveřejněných datech paní Věra splyne s pacientem, který si proleženinu přivezl z domova. Indikátor tak neměří jen kvalitu polohování — měří i to, jestli má systém odvahu a nástroje své vlastní slabiny vidět.

Politická páka

Dobrá zpráva je, že páka je konkrétní a leží převážně na Ministerstvu zdravotnictví, ÚZIS/NRC a poskytovatelích — a že žádný z osvědčených kroků není pro Česko nedosažitelný.

Za prvé zavést závazný klinický doporučený postup prevence dekubitů a jednotnou praxi jejich vyhledávání a zaznamenávání, aby se všude měřilo stejně a pečovalo podle jednoho postupu. Navazuje na Věstník Ministerstva zdravotnictví k dekubitům a na program „Pozor na červenou“ — chybí ale závaznost a plošné dodržování. Za druhé propojit rutinní vykazování (NRHOSP a Systém hlášení nežádoucích událostí) s prevenčním šetřením a zveřejňovat srovnání po jednotlivých poskytovatelích. Transparentnost sama motivuje ke zlepšení, podobně jako u jiných ukazatelů kvality — a zveřejnění dekubitů vzniklých v zařízení odděleně od těch přítomných při přijetí by ukázalo, co z hlášeného počtu jde na vrub péče. Za třetí posílit ošetřovatelské kapacity a dostupnost antidekubitních pomůcek přes úhradové mechanismy, protože prevence bez času sestry a bez matrace je jen na papíře.

Cílem není nemocnice trestat za to, že dekubity hlásí — právě naopak. Systém, který dokáže své dekubity poctivě spočítat, je systém, který je umí začít snižovat. Nejasnost, kolik proleženin vzniká až v nemocnici, není osud; je to slepé místo, které si můžeme rozsvítit rozhodnutím měřit jednotně a zveřejňovat otevřeně.

Co s tím dělá HSPA Monitor

Indikátor Hospitalizovaní pacienti s dekubitem (hlášení SHNU) zařazujeme do rámce HSPA jako doplňkový bezpečnostní ukazatel (monitoring) v dimenzi bezpečnosti péče. Doplňuje tak druhý pilíř ošetřovatelské bezpečnosti, který dashboard už sleduje — pády v nemocnici — a souvisí s nozokomiálními nákazami i se zátěží ošetřovatelského personálu. Dohromady ukazují, jak dobře český systém chrání ty nejzranitelnější — imobilní, staré a těžce nemocné pacienty — v prostředí, které má léčit, ne ubližovat.