Když politik řekne „do roku 2029 budou mít lékaři povinnost X“, znamená to dvě úplně různé věci podle toho, kde je ten termín napsaný. Buď stojí v zákoně či evropském nařízení — pak je vymahatelný a dá se podle něj plánovat. Nebo zazněl jen na tiskové konferenci jako záměr — pak je to vize, která teprve čeká, až ji někdo promění v paragraf. V tomhle posledním dílu série proto neuděláme jen časovou osu příštích let. Hlavně budeme u každého termínu hlídat, do které z těch dvou kategorií patří. Je to nudná disciplína, ale je to jediný způsob, jak se v záplavě dat „2028“, „2029“, „2030“ nezbláznit a nezačít brát sliby jako jistotu.
Zdroj: Národní strategie elektronického zdravotnictví ČR 2025–2035 (NCEZ / MZ ČR), představena 17. 10. 2025.
Národní strategie elektronického zdravotnictví 2025–2035
Začněme tím nejpevnějším bodem celé skládačky — strategickým dokumentem, který přesně popisuje, kam chce stát mířit. Národní strategii elektronického zdravotnictví ČR 2025–2035 připravilo NCEZ (Národní centrum elektronického zdravotnictví, odbor Ministerstva zdravotnictví) a oficiálně ji představilo 17. října 2025. Není to dokument napsaný jedním úředníkem v kanceláři: vznikal ve spolupráci s více než 190 odborníky ze 71 organizací — od nemocnic přes pojišťovny a IT dodavatele až po pacientské organizace. Nahrazuje předchozí strategii na roky 2016–2026, která dosluhuje.
Strategie definuje 5 strategických cílů a pod nimi celkem 40 specifických cílů rozdělených do pěti kategorií. Stojí za to si je projít, protože dohromady kreslí mapu toho, co se má v příštích deseti letech dít:
- Zainteresovanost občana — aby člověk nebyl jen pasivní příjemce péče, ale viděl do svých dat a uměl s nimi pracovat: portál eZdraví, EZKarta, digitální zdravotní deník.
- Efektivita — aby informace neputovaly papírem a faxem: eŽádanka (elektronická žádanka na vyšetření) a jednotné záznamy jako propouštěcí zpráva nebo pacientský souhrn.
- Kvalita a dostupnost — telemedicína (péče na dálku) a využití umělé inteligence v diagnostice i organizaci péče.
- Infrastruktura a správa — neviditelná, ale nosná vrstva: kmenové registry, digitální identita zdravotníků a kyberbezpečnost podle evropské směrnice NIS2.
- Strategické řízení, monitoring a napojení na EHDS — aby celek někdo řídil, měřil a propojil s evropským datovým prostorem.
Ředitel NCEZ Petr Foltýn shrnul cíl jednou větou: do roku 2035 vybudovat dostupnou, bezpečnou a digitálně podporovanou péči pro každého. Zní to pěkně — a věcně je strategie skutečně dobře zpracovaná. Má ale jednu slabinu, na kterou upozorňujeme i v samostatném článku o EHDS: dokument velmi přesně říká co se má udělat, ale podstatně méně už kdo to zaplatí a co konkrétně se stane, když se některý cíl nesplní. A přesně tahle mezera — mezi tím, co je sepsané jako záměr, a tím, co je vymahatelná povinnost — je hlavní téma celého dílu.
Evropský rámec: nařízení EHDS
Druhým pevným bodem je evropské právo. Tady už nejde o strategii, ale o nařízení — a to je v hierarchii pravidel mnohem silnější než národní vládní dokument. Řeč je o nařízení (EU) 2025/327 o Evropském prostoru pro zdravotní data, zkráceně EHDS (z anglického European Health Data Space). Bylo vyhlášeno v Úředním věstníku EU 5. března 2025, v platnost vstoupilo 26. března 2025 a obecně použitelným se stává od 26. března 2027. Protože je to nařízení, platí v celé EU přímo — Česko ho nemusí (a v zásadě ani nemůže) „přepsat“ do svého zákona, jen na něj musí navázat.
EHDS stojí na dvou pilířích, které je dobré nezaměňovat:
- Primární využití — data slouží přímo k vaší léčbě. Když onemocníte v jiné zemi EU, tamní lékař si po vašem souhlasu zobrazí váš pacientský souhrn a recept. Technicky to běží přes evropskou síť MyHealth@EU.
- Sekundární využití — data (pseudonymizovaná, tedy bez přímého jména) slouží výzkumu, inovacím a veřejnému zdraví. Přístup nedostane kdokoli — výhradně přes národní orgány pro přístup ke zdravotním datům (Health Data Access Bodies), které žádosti posuzují a hlídají.
Jedna věc je u EHDS zásadní a často se kolem ní šíří strach: EHDS nevytváří žádné centrální evropské úložiště zdravotních záznamů. Nikde v Bruselu nevznikne databáze s nemocemi všech Evropanů. Data zůstávají tam, kde vznikla — u vašich lékařů a v nemocnicích. EHDS jen staví bezpečné „dálnice“, po kterých se data v případě potřeby předají. Je to přesně tentýž princip „síť místo jedné hromady“, který jsme popisovali už v prvním dílu u českého integrovaného datového rozhraní.
Harmonogram příštích let
Teď to nejdůležitější: poskládejme jednotlivé termíny na jednu osu. V téhle časové ose jsou všechny body buď ze zákona, nebo z nařízení EHDS — tedy závazné. Termíny, které jsou „jen“ politické sliby, schválně necháváme stranou; věnujeme se jim až v samostatné sekci o nejistotě, aby se nepletly s tím, co je vymahatelné.
-
Standardy a testovací provozy
Vydávání technických standardů a zkušební (testovací) provozy nových centrálních služeb před ostrým startem. Příprava na náběh od ledna 2026.
-
Spuštění centrálních služeb + povinný ePoukaz
Ostrý start centrální páteře (portál eZdraví, kmenové registry, sdílený a emergentní záznam). Plošně nově povinný je ale jen ePoukaz — zbytek nabíhá postupně.
Tady jsme teď -
Obecná použitelnost nařízení EHDS
Nařízení (EU) 2025/327 se stává obecně použitelným. Členské státy mají mít určený orgán pro digitální zdraví a fungující národní kontaktní bod.
EU termín -
Povinná přeshraniční výměna — 1. skupina dat
Povinné přeshraniční sdílení první skupiny prioritních dat: pacientský souhrn a eRecept / výdej léčiva (eDispenzace). Přes síť MyHealth@EU.
EU termín -
Cíl NCEZ + konec standardu DASTA
NCEZ cílí na komplexně digitalizované zdravotnictví. Plánovaný konec udržování českého standardu DASTA a přechod na mezinárodní HL7 FHIR.
Cíl strategie -
Povinná přeshraniční výměna — 2. skupina dat
Rozšíření povinného sdílení o druhou skupinu: lékařské snímky, laboratorní výsledky a propouštěcí zprávy. Technicky nejnáročnější milník.
EU termín
Zdroj: zákon č. 325/2021 Sb. ve znění novely 236/2025 Sb. (centrální služby, ePoukaz), nařízení EU 2025/327 (EHDS — přeshraniční výměna), Národní strategie EZ 2025–2035 / NCEZ (cíl 2030, přechod DASTA → HL7 FHIR). Termín „kolem 2030“ je cíl strategie, nikoli zákonný termín.
Pro přehled o EHDS pomůže ještě jednoduchá tabulka. Ukazuje, který pilíř co řeší a kdy nabíhá. Důležitý je hlavně rozdíl mezi tím, co se přenáší přes MyHealth@EU kvůli vaší léčbě, a tím, co jde — zcela odděleně a pseudonymizovaně — k výzkumu.
| Pilíř | Co řeší | Termín |
|---|---|---|
| Vstup v platnost | Nařízení (EU) 2025/327 začíná platit v celé EU | 26. 3. 2025 |
| Obecná použitelnost | Stát má mít orgán pro digitální zdraví a národní kontaktní bod | 26. 3. 2027 |
| Primární — 1. skupina | Přeshraniční sdílení: pacientský souhrn + eRecept / eDispenzace | 26. 3. 2029 |
| Primární — 2. skupina | Lékařské snímky, laboratorní výsledky, propouštěcí zprávy | 26. 3. 2031 |
| Sekundární využití | Pseudonymizovaná data pro výzkum a veřejné zdraví přes Health Data Access Bodies | nabíhá postupně |
Zdroj: Nařízení EU 2025/327 (EHDS). Přesné podmínky jednotlivých milníků upřesní prováděcí akty Evropské komise, jejichž finální verze jsou k datu vydání článku stále v přípravě.
Rok 2030 jako realistický cíl
Rok 2030 zní jako kulaté, skoro magické datum — a často se s ním ohání politici i média. Co za ním reálně stojí? NCEZ cílí na to, že kolem roku 2030 bude české zdravotnictví komplexně digitalizované: data budou plynout mezi poskytovateli, standardy budou sjednocené (přechod z domácího DASTA na mezinárodní HL7 FHIR) a centrální služby budou v plném provozu. Není to zákonem stanovený termín — je to ambiciózní, ale obhajitelný cíl strategie.
Jestli se ho podaří dosáhnout, závisí na věcech, které se špatně urychlují příkazem shora. Tou největší je technický dluh velkých nemocnic: výměna nebo zásadní úprava jejich informačních systémů. Nemocniční systémy jsou drahé, propletené s desítkami dalších aplikací a jejich přechod na FHIR-nativní formát dat je projekt na roky, ne na měsíce. Rok 2030 proto není nereálný — ale je to spíš „cílová páska, na kterou se vyplatí trénovat“ než datum, které je samo o sobě garantované.
Co NENÍ jisté
A teď to nejdůležitější varování celého dílu. Vedle termínů, které jsme dosud uváděli a které mají oporu v zákoně nebo nařízení, kolují i termíny, které zazněly z úst politiků, ale v žádném platném předpisu nestojí. Berte je proto jako záměr, ne jako jistotu — a hlavně si je nepleťte s evropským harmonogramem EHDS, se kterým se časově překrývají.
Proč na tomhle rozdílu tolik trváme? Protože z něj plyne praktický důsledek pro lékaře i pacienty. Lékař, který slyší „od 2029 to bude povinné“, se může rozhodovat o investici do systému na základě termínu, který se ještě může posunout nebo změnit — dokud není v zákoně, je to riziko. A pacient, který čte titulek „od 2028 vše elektronicky“, snadno nabude dojmu jistoty, kterou data zatím nenabízejí.
K politickým termínům se navíc přidávají dvě další, věcné nejistoty, které rozhodnou o tom, jestli celý plán dopadne dobře. První je financování a institucionální udržitelnost NCEZ: velká část dnešní digitalizace běží na evropských projektech, jejichž peníze se vyčerpávají kolem roku 2026. Co bude pak — z čeho se zaplatí provoz, rozvoj a lidé — není dořešeno. Druhou, a podle mnoha odborníků největší reálné riziko, je připravenost komerčních softwarů lékařů: ambulantní systémy dodávají soukromé firmy a tempo, jakým dokážou (a budou chtít) své produkty upravit, určí, jak hladce náběh proběhne v praxi.
Zdroj: Národní strategie elektronického zdravotnictví ČR 2025–2035 (NCEZ).
Konec série: co jsme za pět dílů ušli
Tímhle dílem se série uzavírá — a stojí za to se na chvíli ohlédnout za celým obloukem. V prvním dílu jsme zjistili, že digitalizace zdravotnictví už dávno není sci-fi: eRecept, eNeschopenka a lékový záznam běží roky a stát záměrně nestaví jednu obří databázi. Ve druhém jsme nahlédli „pod kapotu“ — co je rozhraní mezi systémy a co znamená, že si spolu počítače rozumí. Třetí díl rozkreslil dvě vrstvy systému a kdo co provozuje. Čtvrtý vyvrátil mýtus, že od ledna 2026 musí lékaři všechno naráz, a rozlišil povinné od dobrovolného. A v tomhle pátém jsme se podívali dopředu — a hlavně se naučili rozlišovat, co stojí v zákoně, od toho, co jsou zatím jen sliby.
Pokud si z celé série máte odnést jednu větu, ať je to tahle: digitalizace zdravotnictví není jeden velký „den D“ ani jedna obří databáze, ale pozvolné, někdy klopotné skládání kostek — a u každého slibovaného termínu se vyplatí zeptat, jestli už je v zákoně, nebo zatím jen v projevu. Děkujeme, že jste sérii dočetli až sem.
Chcete-li jít ještě hlouběji do evropského rozměru — kde Česko zaostává, co znamená certifikace nemocničních systémů a jak se EHDS prolíná s GDPR — pokračujte podrobným článkem o nařízení EHDS níže.