Kdyby existovala firma, která zajišťuje většinu dlouhodobé péče v zemi, byla by to jedna z největších „zdravotně-sociálních organizací" v Česku. Jenže tenhle poskytovatel nemá IČO, výroční zprávu ani kolektivní smlouvu. Jsou to rodiny — typicky pracující žena, která se déle než tři roky stará o seniora s demencí, jak ukazuje profil klientů poradny Opora Diakonie. Formální systém přitom drží jen zlomek kapacit: na 100 seniorů starších 65 let připadá v Česku 2,5 profesionálního pracovníka dlouhodobé péče, průměr OECD je 5,6. Zbytek práce někdo odvést musí. A data ukazují, kdo — a kolik ho to stojí.
Zdroj: CETA — Centrum ekonomických a tržních analýz pro projekt Neviditelní (ekonomický model 2024, průzkum Ipsos 5/2025); data/indicators.json (HSPA Monitor) — OECD Health at a Glance pro pracovníky LTC.
Kolik péče drží rodiny — a proč to v účtech není vidět
Odhady opakované národními zprávami i WHO pro evropský region říkají, že zhruba 80 % dlouhodobé péče poskytují neformální pečující — rodinní příslušníci a blízcí, bez pracovní smlouvy a bez mzdy. Je to měkké číslo (měří podíl opečovávaných osob, ne hodiny ani náklady), ale tvrdá data ho drží ze všech stran. Formální sektor dlouhodobé péče zaměstnává v úzké OECD definici přibližně 52 tisíc lidí — oněch 2,5 pracovníka na 100 seniorů. Pobytových lůžek má Česko 35,3 na 1 000 seniorů, zhruba o čtvrtinu méně než srovnatelné evropské země. A domácí zdravotní péči využívá jen 4,5 % českých seniorů — proti 19,1 % v Nizozemsku (EU-SILC). Osob závislých na péči je přitom podle projekcí kolem 553 000 a do poloviny století jich bude asi 826 000. Když instituce drží takto malý výsek, většina práce logicky zůstává doma.
Ve zdravotnických a sociálních účtech je ale vidět jen formální část: 143,9 miliardy korun ročně (2023, ČSÚ), tedy 1,9 % HDP v širší definici. Neformální péče má v těchto účtech hodnotu nula — ne proto, že by nic nestála, ale proto, že ji nikdo neúčtuje. Právě proto se o ní mluví jako o největší neplacené veřejné službě v zemi: systém s ní počítá, ale nevykazuje ji.
Co říká analýza CETA: nepodpora není úspora
Projekt Neviditelní (Confess Research) nechal u Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) spočítat, co ekonomicky znamená, když pečující kvůli péči omezí nebo opustí zaměstnání. Výsledek modelu pro rok 2024: pečující přichází až o 278 472 korun ročně na ušlém příjmu — a stát současně ztrácí až 271 680 korun ročně na daních a odvodech, které by jinak zaplatil zaměstnaný člověk. Dohromady tedy jeden pečující vytlačený z trhu práce znamená ztrátu přes půl milionu korun ročně — pro sebe i pro veřejné rozpočty. Obě částky proti výpočtu z roku 2022 vzrostly (o 44, resp. 35 tisíc), protože rostly mzdy, z nichž se ušlá příležitost počítá.
Dvě metodické poznámky, bez kterých se číslo snadno ohne. Zaprvé, jde o horní hranici — scénář úplného výpadku práce, ne průměr přes všechny pečující; část pečujících pracuje dál na zkrácený úvazek. Zadruhé, nelze ho násobit celkovým počtem pečujících: těch je podle šetření Ipsos pro Neviditelné až 800 tisíc v široké definici, ale hlavní tíhu péče nese odhadem 250 až 300 tisíc rodinných pečujících — a jen část z nich práci opustila úplně. I střízlivé čtení ale vede ke stejnému závěru: dopad na trh práce je masivní. Podle téhož šetření bylo před zahájením péče ekonomicky aktivních 79 % pečujících, během péče už jen 44 %.
Zdroj: CETA pro projekt Neviditelní, ekonomický model 2024 (přesně 278 472 a 271 680 Kč). Horní hranice — scénář úplného výpadku pracovního uplatnění; při částečném úvazku je ztráta nižší.
Paradox podpory: miliardy na péči, drobné na pečující
Námitka „stát přece pečující podporuje" má reálný základ — ale míří jinam, než se zdá. Hlavním nástrojem je příspěvek na péči: v prosinci 2024 se vyplatilo 374 tisíc příspěvků a roční výdaj dosáhl 41,3 miliardy korun. Podle stupně závislosti činí 1 300 až 27 000 korun měsíčně a od ledna 2026 se valorizoval v prvním a druhém stupni. Jenže příspěvek na péči je dávkou opečovávaného, ne pečujícího — je určen na nákup péče (od služeb, nebo právě od rodiny) a v praxi funguje jako kvazi-mzda rodinné péče: náhrada ušlého příjmu z něj vychází hluboko pod minimální mzdou. Pečující z něj nemá nemocenské, jen započtení doby péče pro důchod.
Jediná dávka, která míří přímo na pečujícího jako osobu s vlastním příjmem, je dlouhodobé ošetřovné — 60 % vyměřovacího základu po dobu až 90 dnů. A tady je kontrast nejostřejší: čerpá se v jednotkách tisíc případů ročně, tedy zlomek procenta proti stovkám tisíc pečujících. Důvody jsou známé: podmínka předchozí hospitalizace (od roku 2025 zmírněná), administrativa, strop 90 dnů — zatímco typická rodinná péče trvá roky. Krátkodobé ošetřovné s 362 tisíci případy ročně kryje akutní situace, ne dlouhodobou péči. Výsledek: systém vydá desítky miliard na dávce, která rodinnou péči tiše předpokládá, ale nástroje, které by pečujícího udržely na trhu práce nebo mu nahradily příjem, zůstávají marginální.
Sociální služby: opora, která sama potřebuje oporu
Druhá část rovnice jsou profesionální sociální služby, které mají rodinám ulevovat — terénní pečovatelská služba, odlehčovací pobyty, denní stacionáře. Podle šetření Asociace poskytovatelů sociálních služeb se personální nouze mezi lety 2023 a 2025 prohloubila: aktuálně chybí přes 3 000 pracovníků, přes polovinu organizací hlásí nedostatek lidí a vysokou fluktuaci — část nových zaměstnanců odchází po několika dnech. Příčiny se roky nemění: nízké mzdy proti náročnosti práce a dotační financování, které se každý rok dojednává znovu. Veřejné výdaje na sociální služby sice rostou (z 33,1 mld. Kč v roce 2020 na predikovaných ~47,5 mld. Kč), ale růst z velké části pohlcují mzdy a inflace, ne nové kapacity. Průměrné čekání na místo v domově pro seniory je 24 měsíců a do roku 2035 bude podle analýz potřeba zhruba 39 tisíc nových lůžek dlouhodobé a následné péče. Rodina, která „to nezvládá", tak často nemá kam předat štafetu — a systém to ví.
K tomu se přidává roztříštěnost zdravotně-sociálního pomezí, kterou jsme popsali v analýze dvojkolejného systému: dvě ministerstva, dva platební zdroje, dvě vstupní brány. Navigátorem mezi nimi je v praxi zase rodina — podle poradny Opora Diakonie zůstává 41 % pečujících na péči úplně samo, bez pomoci okolí. Plánování, koordinace, komunikace s lékaři, úřady a pojišťovnou: to všechno je neplacená práce navíc, kterou žádná statistika nevykazuje.
Politická páka: otázka položená správně
Debata o podpoře pečujících se v Česku vede jako debata o výdaji: kolik by stálo vyšší dlouhodobé ošetřovné, respitní služby, poradenství. Čísla CETA ale ukazují, že správná otázka zní obráceně — kolik stojí systém, který o pečující přichází. Každý pečující, který kvůli chybějící podpoře úplně opustí trh práce, znamená ztrátu přes půl milionu korun ročně; nástroje, které by mu umožnily pracovat aspoň částečně (flexibilní úvazky, terénní a odlehčovací služby, náhrada příjmu po dobu intenzivní péče), se z velké části zaplatí z daní a odvodů, které by jinak zmizely. Nejde o nový poznatek — stejnou logiku používají země s pojištěním na péči, od německého Pflegeversicherung po nizozemský WLZ, které s rodinnou péčí počítají explicitně: platí ji, pojišťují ji a měří ji.
Konkrétní kroky se nabízejí ve třech vrstvách. Zaprvé data: neformální péče dnes není v žádném národním výkaznictví — bez počtu pečujících, rozsahu hodin a dopadů na zaměstnanost se politika dělá poslepu. Zadruhé příjem pečujícího: dlouhodobé ošetřovné delší než 90 dnů a dostupné bez hospitalizační podmínky, případně statut pečující osoby s vlastním sociálním pojištěním. Zatřetí úleva v naturáliích: odlehčovací a terénní služby s garantovanou dostupností, aby péče o blízkého nebyla volbou mezi rodinou a prací. Nic z toho není levné — ale alternativa, jak ukazují čísla výše, není zadarmo. Jen její cenu platí neviditelně ti, kdo pečují.
Co s tím
Český systém dlouhodobé péče stojí na tichém předpokladu, že rodiny to zvládnou samy — a rodiny ho zatím plní. Demografie ale předpoklad rozbije: závislých osob přibude do poloviny století o polovinu, zatímco pečujících v produktivním věku ubude. Systém, který dnes o každého plně pečujícího přichází dvakrát — jednou na ušlém příjmu rodiny, podruhé na vlastních daních — se bude muset rozhodnout, jestli je neformální péče jeho základní infrastrukturou, nebo slepou skvrnou. Data odpověď znají; chybí jen rozpočtová kapitola, která by ji vzala vážně.