Navazuje na díl 1, který ukázal, že přesná medicína a veřejné zdraví soupeří o tutéž konečnou obálku peněz. Tenhle díl dělá krok, bez kterého se ve sporu nedá vyznat: rozkládá „přesnou medicínu" na tři různé podoby. Protože otázka „je pro, nebo proti veřejnému zdraví?" nemá jednu odpověď — má tři, podle toho, kterou verzi zrovna děláte.
Když badatelé Ilaria Galasso, Martyn Pickersgill a Giuseppe Testa prošli dokumenty a rozhovory kolem americké iniciativy All of Us a britského projektu 100 000 genomů, nehledali odpověď „ano/ne". Hledali, jak přesně jednotliví aktéři — vědci, úředníci, tvůrci politik — zasazují přesnou medicínu do vztahu k sociálním determinantům zdraví, tedy k podmínkám jako příjem, vzdělání či bydlení, které rozhodují o zdraví populace. Vyšly jim tři opakující se konfigurace. Pojmenujme je.
Konfigurace 1: Přesná medicína proti veřejnému zdraví
V první poloze stojí obě logiky proti sobě jako soupeři o zdroje. Přesná medicína je tu vnímána — svými zastánci hrdě, kritiky s obavami — jako samostatná fronta: cílí na biologii jednotlivce a populační příčiny nemoci ponechává stranou jako „něčí jiný problém". Kritici z veřejného zdraví na to reagují zrcadlově: přesnou medicínu popisují jako drahé rozptýlení, které ukrajuje pozornost i peníze z boje s nerovnostmi. Obě strany tu vlastně sdílejí jeden předpoklad — že jde o hru s nulovým součtem, kde jeden vyhrává na úkor druhého.
Tahle konfigurace je nejkonfrontačnější a v čisté podobě také nejméně užitečná: uzavírá dialog dřív, než začne. Ale nejlépe pojmenovává reálné rozpočtové napětí, které jsme popsali v dílu 1.
Konfigurace 2: Přesná medicína jako veřejné zdraví
Druhá poloha obě logiky splývá do jedné. Genomika a data se tu stávají nástrojem veřejného zdraví: když posekvenujeme dost lidí, prý pochopíme nemoci na úrovni populace, líp zacílíme prevenci a nakonec zlepšíme zdraví všech. Tomuhle programu se říká „precizní veřejné zdraví" (precision public health) a je to nejčastější způsob, jak státní genomické projekty samy sebe obhajují — „neděláme to pro pár jednotlivců, děláme to pro celý národ".
Je to lákavá vize a částečně pravdivá. Má ale zabudované riziko, kterému se věnuje celý díl 3: pod hlavičkou „pro populaci" se může skrývat pořád tentýž individualismus, jen přebalený. Když „populační" intervence nakonec spočívá v tom, že každý jednotlivec dostane svůj rizikový skór a odpovědnost postarat se sám o sebe, zdraví populace se nemusí zlepšit vůbec — a nerovnosti se mohou i prohloubit, protože z dat a rad nejvíc vytěží ti, kdo už jsou na tom dobře.
| Konfigurace | Vztah k veřejnému zdraví | Riziko |
|---|---|---|
| 1. Proti soupeři o zdroje |
Nulový součet: co získá genom, ztratí prevence (a naopak). | Uzavírá dialog; přehlíží, že se logiky mohou doplňovat. |
| 2. Jako precizní veřejné zdraví |
Splynutí: data a genomika jako nástroj populačního zdraví. | Skrytý individualismus; přínos sklízejí silnější, nerovnosti rostou. |
| 3. Pro / propletená se sociálními determinanty |
Přesná medicína vědomě pracuje s podmínkami, ne jen s biologií. | Nejnáročnější na provedení; vyžaduje politickou vůli a data o determinantách. |
Zdroj typologie: Galasso, Pickersgill, Testa, Social Science & Medicine 2026 (redakční parafráze tří konfigurací PM vůči sociálním determinantům zdraví).
Konfigurace 3: Přesná medicína pro veřejné zdraví
Třetí poloha je nejnáročnější — a podle autorů studie nejnadějnější. Přesná medicína v ní vědomě vstupuje do sociálního a politického prostoru: nespokojí se s tím, že zmapuje geny, ale ptá se, jak jsou biologická rizika rozložená napříč společenskými skupinami, kdo chybí v genomických databázích a proč, a jak zajistit, aby z cílené léčby netěžili jen ti, kdo mají přístup k dobré péči. Genom se tu bere vážně — ale zároveň se bere vážně i to, že žádný gen se neprojevuje ve vzduchoprázdnu, nýbrž v konkrétních životních podmínkách.
Autoři studie na konec volají právě po téhle poloze: aby přesná medicína „reflexivně zasahovala do zdraví populací" — skrze sociopolitickou rovinu a spolu s ní, ne mimo ni. Není to kompromis „něco z obojího". Je to náročnější zadání: dělat genomiku tak, aby sama aktivně zmenšovala nerovnosti, místo aby je jen nechávala být, nebo je dokonce zhoršovala.
Co ukázaly All of Us a 100 000 genomů
Oba programy jsou učebnicové, protože každý řeší napětí jinak. Americká All of Us si dala do vínku výslovný cíl zahrnout historicky podreprezentované skupiny — právě proto, aby genomická data nesloužila jen bohatým a bílým a aby přesná medicína nezvětšovala propast. Britský 100 000 genomů zase ukázal, jak rychle se genomika dá zabudovat do veřejného zdravotního systému (a proměnit v běžnou službu) — a zároveň jak snadno se přitom debata stočí k technologii a odsune otázku, pro koho a za jakou cenu.
Poučení pro Česko není „okopírovat jeden z nich". Je to poznání, že výběr konfigurace je politické rozhodnutí, ne technická nutnost. Když stát spustí genomický nebo screeningový program, vždycky si — vědomě, nebo mlčky — vybírá jednu ze tří poloh. A pokud si nevybere vědomě, sklouzne obvykle ke druhé: k „precíznímu veřejnému zdraví", které zní populačně, ale funguje individualisticky.
Proč na rozlišení záleží. Až uslyšíte politika slíbit „národní program personalizované medicíny", zkuste se zeptat: kterou konfiguraci vlastně slibuje? Bojuje s prevencí o peníze (1)? Přebaluje individuální rizika do populačního jazyka (2)? Nebo se skutečně zavazuje zmenšovat nerovnosti (3)? Odpověď se pozná podle toho, jestli má program cíle formulované i v jazyce spravedlnosti a determinantů — ne jen počtu sekvenovaných vzorků.
V dalších dílech projdeme každou z těchto poloh do hloubky: díl 3 rozebere past „precizního veřejného zdraví", díl 4 se ptá, co populační zdraví skutečně určuje, díl 5 otevře otázku solidarity a vzácných nemocí a díl 6 navrhne konkrétní českou cestu ke třetí konfiguraci.